Kdyby...
KDYBYCH NEBYL HLUPÁKEM,NESTAL BYCH SE DEBILEM...
Musel by se asi stát zázrak,kdyby se splnily moje sny. Zázrak podobný objevení ohně v pravěku,abych to tak nějak přirovnal. No,ale protože zázraky patří do pohádek nebo do komiksů,asi se mi nic nevyplní. Můžu o tom jen snít dokola a dokola,dokud nezblbnu
nebo se nezačnu pomočovat v noci. Mám zato,že moje sny se zas tak moc neliší od toho,po čem touží jiní lidé. Chci být konečně šťastný,zamilovaný správně a prožít celý život s dívkou,kterou nadevše miluji. Miluji ji tak moc,že před mou láskou i slunce chladne. Má ale to ale menší háček,nebo spíš řeznický hák. U tzv. "něžného" pohlaví jsem oblíbený stejně jako šváb v polívce - nulově. Moje přítomnost na společenských akcích,kde se samice lidského druhu hojně vyskytují působím podobně jako ruční granát. Po mém příchodu je do minuty lokál zbaven všech dam a slečen libovolného věku i vzhledu. A věřte mi,že to je zatraceně nepříjemný pocit,když víte,že přičínou ukončení jejich zábavy jste Vy. Vy a nikdo jiný. Jistě pochopíte,že z toho důvodu jsem rezignoval na návštěvy barů,plesů,zábav,diskoték,lokálů,oslav a jiných podobných akcí. Holt,potřeby většiny převládají nad potřebami menšiny,přesně jak to řekl ve filmu Sentinel Prime. Složil jsem ocas mezi nohy a zařadil zpátečku. Moje femme fatale (z pochopitelných důvodů nezveřejňuji jména) je podle všeho "šťastně" zadaná a užívá si ve vztahu všech jeho výhod a součástí. No a já ? Já zase vystavuju na poličku struhadlo a vytáčím číslo na "Anču Dlaňovku" aby zaskočila na pomoc
kdyby náhodou byla největší nouze. Smutnej příběh,já vím. Bejvávali časy,kdy jsem byl fajn kluk. Hodnej,oblíbenej a žádná akce kamarádů se beze mě obejít nemohla. Jenže svět se mění a lidi v něm taky. Co mě tak změnilo ? Bude se to zdát jako hloupý quatsch,nonsens či alibismus,ale je to láska. Věřte nevěřte. Stačilo poznat jedinou slečnu a byl jsem odsouzen k životě v celibátu a na kříži. Díky nešťastné lásce jsem našel cestu ve víru k Ježíši Kristovi,spasiteli. Díky lásce se z extroverta stal introvert. Díky lásce se z veselých očí stali krvavé. Celou svou duší jsem se upnul k basketbalu,sportu,který miluju. Naplňuje mě to,ale asi to nebyla úplně nejlepší volba. To už ale musím nechat na jiných. Sám sebe se soudit neodvažuji.
Nevěřili byste tomu,jak sklíčující je fakt,že Vaše vyvolená Vás ignoruje jak může. Je pro ni urážkou,že ji znáte,utíká před Vámi,aby jste ji nemohli náhodou pozdravit,stydí se zato,že Vás zná a jen jakási "obyčejná slušnost" či bezprecedentní forma soucitu ji velí, aby Vás ze svého života nevymazala naprosto,či spíše z účtů na různých sociálních sítích. Je to smutné,ale je to tak. Mám pocit,že tu vládne jistá "teorie chaosu" jak o ní hovořil Ian Malcolm v Jurském parku.
Zrovna tu sedím u svého PC,tvářím se jak upír na denním světle a přemýšlím,co asi dělá,s kým je...Směje se ? Pláče ? Její teplo nebo zima ? Má hlad ? Romantické řeklo by se. Potíž je ale zakopaná v tom,že ona ty samé pocity asi nemá. Kdybych teď vyšel z domu pro noviny,dostal infarkt,složil se a povolal si mě Manitou,nejspíš by to vzala suše : "Když umřel,tak umřel" Potíž je v tom,že po tom čím mě život donutil si projít se ze mě stal slaboch. Nejsem Mike Tyson,abych se šel bít se životem na vlastní pěst. Nejsem ani Iron Man,abych byl z kovu a uletěl do bezpečí. Prostě jsem jen obyčejný člověk,který ač nerad,uvadá a neví,jak to zastavit.
Při první pohledu na pár souložící v autě mě nepadne - Zapomeň,hochu ! otočím hlavu,skloním ji pod úhlem 45° do země a chůzí krok sun krok odcházím někam do samoty. Říká,že samota je zabiják lidstva - no jestli jo,tak to jsem pak buď zoombie a nebo
jsem nakažený T-virem. Bohužel ani šoková terapie,návštěvy odborníků na lidskou psychiku a nebo léčba "basketbalem" mi v poslední době moc neulevují. Následkem toho a nechutně vysoké konzumace kávy se mi prudce zvýšil krevní tlak a vrátil mi jako bumerang moje potíže s touto červenou kapalinou. Těžko povědět,mám-li to brát jako Boží mlejny a nebo nešťastnou hříčku osudu. Tak či tak,budu muset ještě zapojit mnohé úsilí,než se z tohoto svrabu vylížu. Život a láska obecně je jako semafor - máš zelenou,ale než přijdeš na řadu
blikne červená. No a ten můj ampel má na červené vybité baterky. Přiznám se Vám,že nemám ani šajn,jak se dostat ven. Takže budu muset věřit opět na zázraky a nebo doufat,že se objeví někdo z Příčné ulice a zachrání mě kouzlem. Protože jinak se situace moc rychle nezlepší. Jsem prostě od přírody smolař a to je prokletí.
To je něco,čeho se jen tak nezbavíš. A ty debile s tím lukem : "Až budeš zas střílet ty svoje šípy,tak se zkus taky trefit do nějaké holky a ne furt do mě. Další zásah nevydržím s nervama !" No a teď mě prosím omluvte mě,jdu si dát pořádnýho panáka nějakýho
drijáku co zaživa vypaluje orgány.