Když...always you may be better
"Dnes je krásně,bude to dobrý den" povídám po báječné noci ještě zahalený do peřin. "Ano,miláčku,to bude" souhlasí moje zlato a jde ke mně. Jemně mě pošimrá po hrudi a políbí mě na tvář : "Tak pojď,vstávej !" vyzývá mě a překrásně se usmívá. Vyskočím z postele jakobych měl na nohou pružiny a už vařím vodu na kávu. Navlíknu se do županu a posadím si ji na klín. "Miluju Tě" povídám jí a podívám se ji zhluboka do očí. "Já Tebe taky !" odpoví mi a pohladí mě. V rychlosti do sebe hodím pár keksů s bílým jogurtem,vypiju si kafe a dám si žvýkačku. Obléknu si sportovní soupravu,vezmu si hodinky se stopkama a čelenku. "Vrať se mi brzo,víš,že odjíždíme" připomíná mi její hlásek hlavní náplň dnešního dne. Vyjdu před dům,vezmu si noviny a pohladím našeho pejska - fenku neměckého ovčáka. A jdu si zaběhat po ulici. Po cestě potkám sousedovic synka : "Ahoj Marcusi,jdeš do školy ?" ptám se. "Ano,jdu. Mohu dnes přijít za Vámi a Angelou na trénink ?" je první co z něj vypadne. "Ne,dnes odjíždíme za mými rodiči do Evropy,takže přijď,až budeme zpátky doma" sděluju mu novinku a pokračuju v zahřívacím procesu. Oběhnul jsem celý blok a je čas se otočit zpět k domovu. Ve sluchátkách za tónů Akonova šlágru Smack that tak trochu přemýšlím,jaké to bude doma. Nebyl jsem v Česku přes 4 roky,neviděl jsem rodiče,ani si s nimi nepsal,neviděl jsem kamarády a nemám tolik času si s nimi psát na facebooku. Mnoho času mi zabírá práce a pak samozřejmě dvě velké lásky - basket či street podle situace a moje čokoladová Angela,láska na první pohled. V hlavě se mi honily myšlenky jaké to bude ji přivézt do země,kde stále bují rasismus a nenávist,stále se tam bojuje s xenofobií a jinými jevy,které tady ve Státech už neznáme. Doběhnul jsem domů. Stála ve dveřích a čekala na mě. Dali jsme si pusinku a šli dovnitř. Chvilku jsem si ještě zacvičil na stroji a pomalu se začal chystat. Obléknul jsem si džíny,volné triko,špičaté boty a dal si na sebe všechny řetízky,přívěšky i zlaté hodinky,které jsem si už tenkrát dovezl z Česka. Angela si oblékla kožené kalhoty pod kolena,na sebe mini s hrozitánským dekoltem a na hlavu kšilt. No byla prostě kouzelná. Její postava v tom oblečení a ty hluboké hnědé oči. Fantazie. A stále se opakující : "Darling" to prostě nemělo chybu. Vzali jsem se za ruce,sebrali jsme svoje zavazadla a naším autem - Fordem (americká značka,jak jinak) jsme jeli na letiště do asi 11 mil vzdáleného Santa Fe (stát Nové Mexiko). Tam jsme nasedli na vnitrostátní speciál do New Yorku. A na Kennedyho letišti jsme čekali asi 50 minut na spoj New York - Praha přes Brusel. Cesta to byla dlouhá,s přestávkou v Belgii jsme letěli téměř 11 hodin. Během letu jsme i spali,jedli...prostě všechno. Kolem 14-té hodiny odpolední jsme přistáli v Ruzyni. Za začátku bylo hlavní úkol se vyrovnat s posunem času. Výhodou bylo,že jsme stále uměl česky a tak jazyková bariéra odpadla.
Před letištěm jsme sedli na taxál a jeli do centra. Asi dvě hodinky jsme chodili po Práglu a fotili co se dalo. Ukazoval jsem berušce památky Prahy - Karlův most,Pražský hrad,Národní divadlo,Vyšehrad,Vítkov atd. Byla nadšená. Kolem sedmé večer jsme pak vlakem - expresem do Košic odjížděli z Wilsonova nádraží. V Olomouci jsme byli za 3 hodiny a přesedli na rychlík do Opavy. A tím jsme za hodinu a něco dorazili až do Bruntálu. Cesta dlouhá přes 3000 km byla skoro u svého konce. No a v Bruntále jsme si půjčili auto a dojeli až do Rudné. Pravda,po těch letech trochu nezvyk s manuální převodovkou,ale bylo to v pohodě nakonec.
Po více jak 4 letech jsem konečně dojel "domů" za svými rodiči. Přijel jsem až na zahradu. Oba dva byli venku,protože byl opravdu letní den. No snad Vám nemusím popisovat,že to bylo opravdu dojemné přivítání. Máma spustila slzy jako hrachy,táta byl taky naměkko. Dost jsem se změnil od té doby. Ale stejně mě poznali hned. Poměrně překvapeně zírali na moji přítelkyni,či vlastně už snoubenku. Muselo to pro ni být těžké,když si s nimi ani neměla co říct,protože neumí česky ani ahoj. Takže jsem rodičům vysvětlil aspoň to,že jsme se poznali na hřišti tam u nás,že je jí 21 let a byla to láska na první pohled. Na to,že má barvu kůže jakou má prostě nehledím.
Po té dlouhatánské cestě jsem měl pořádně prázdný žaludek a těšil jsem se na českou kuchyni. Dostal jsem sice italskou - špagety s boloňou,ale vůbec mě to netrápilo :-D...Najedli jsme se a šli spát. Ráno jsem se vzbudil kolem desáté a po snídani upaloval i s Angelou ven. Zajímalo mě koho asi potkáme. Na hřišti můj příchod způsobil doslova poprask na laguně. Některé slečny,které jsem znal jako malé děti vyrostli neskutečně do krásy,až mě to zarazilo a hned se chtěli kamarádit s mou drahou polovičkou. Ona chudák na ně zírala,smála se a nevěděla co říct,nebo co dělat. Tak se mě chytla kolem pasu a držela jako klíště.
A jelikož na tom hřišti stále byl "můj" koš kde jsem se v podstatě naučil hrát,tak jsem navrhnul si zahrát zápas. Samozřejmě jsem nikomu neřekl,že mám koš doma a denně hraju na hřišti nebo v tělocvičně s kamarády,zejména tmavé pleti a že moje holka je polo-profesionální hráčkou basketbalu. Hráli jsme sami dva proti asi osmi kamarádům a stejně jsme vyhráli snad o 35 bodů nebo podobně. Ale zase jsem byl,že jsem si zahrál s kamarády a že jsem po té dlouhé době viděl. Krásná slečna vyrostla s Adrianky a taky další se hodně změnili. Nejdojemnější bylo ale přivítání s Pavlínkou a Májou. Hleděl jako opařený horkou vodou jaké dvě nádherné dospělé ženské z nich vyrostly. Až jsem měl obavy,že ta moje začne žárlit. Ale přivítání až k slzám dojemné a objetí velmi hřejivé. Muselo se udělat i pár fotek na památku,bez toho bych prostě neodjel zpátky.
Osud tomu asi chtěl,že zrovna ten večer se v obci konala večerní diskotéka pod širákem. A protože Angela nic nenamítala proti účasti,vyrazili jsme. Já si vzal kromě toho v čem jsem přijel ještě koženou vestu a baret na hlavu. A na zábavě jsem to rozjel jako za starých časů pubertálních a post-adolescentních. Vhozem do nálady několika chlazenými českými pivy zábava gradovala. Za chvíli jsem byl už bez trička :-D a pařilo se až do rána. Dokonce jsem vyhecoval svou přítelkyni,aby si odlehčila až do podprsenky.
Další den ráno po kocovině nás čekal streetballový turnaj. Hrál jsem s Angelou a třetího do party nám dělal ex-profesionální basketbalista Mattoni NBL Ell Sanders. V takovéto sestavě jsme byli jasným favoritem na 1.místo. Ale důležitý byl ten pocit si zahrát doma a přiblížit lidem tady ve vesnici tuto nádhernou hru i odstranit bariéry mezi lidmi z jiných částí planety. A to se myslím si více méně podařilo. Několikrát jsem ukázal jak jsem se v Americe naučil vysoko skákat,Ell i přes svůj věk měl stále přehled ve hře a jeho pasy bavili zaplněné hřiště za obecním úřadem a moje snoubenka byla asi nejlepším hráčem turnaje. S klukama si dělala co chtěla. Poměrně bez komplikací jsme si ve stylu Dream Teamu z Atlanty 1996 dokráčeli pro pohár za 1.místo a další ceny. Ale to nebylo to hlavní,to byl jen bonus,třešnička na dortu. Po turnaji jsme to dokonale oslavili v jedné z bruntálských restaurací,potažmo v jednom z klubů na periferii města.
Čím více se blížil náš odjezd domů,tím více jsem si uvědomoval,že se mi bude stýskat po kamarádech,po rodičích i celkově po tomhle stylu života. Ale zase na druhou stranu jsem věděl,že tam je můj domov,moje práce,moje láska i kamarádi,které jsem získal a kteří čekají,až se vrátím. Bylo to složité a na chvilku jsem se v noci potajnu vykradl z domu a sám se procházel po poli a přemýšlel. Pravda,pak jsem dostal ráno sodu od Angely,která doufala ve vášnivou noc a milování,ale nakonec jsem jí to vysvětlil tak nějak s pomocí improvizace,které jsem byl vždycky mistr. Pochopila to a ta pusa,kterou mi nasadila mě přesvědčila,že se asi už nezlobí.
No a nastalo další ráno - poslední. Dopoledne zhruba do 11-té hodiny jsem strávil ještě venku,ale tentokráte v civilu jen tak se procházející po obci. A pak už to šlo ráz na ráz. S rodiči jsme jeli do Bruntálu vrátit auto. A pak na nádraží. Sedli jsme si ještě do kavárny a mě došlo,že už je nemusím vidět,protože vzdálenost mezi námi je obrovská nato,abych ji jezdil každoročně. Chtělo se mi brečet,ale udržel jsem to v sobě. Angela to asi pochopila a vzala mě pevně za ruku. Aby tím dokázala,že je se mnou v dobrém i zlém. Už nastal čas. Na kolejích jsme se naposledy obejmuli s mámou a tátou a nasedli do vlaku. Rodiče stáli opření o sebe a oba měli blízko k slzám. Když se vlak rozjel zamával jsem jím a sledoval jak mizí v dáli. Celou cestu až téměř do Prahy jsem skoro nemluvil,jen jsem poslouchal muziku a hleděl z okna jako bez duše. Bezmyšlenkovitě.
V Praze jsme sedli na letadlo do New Yorku a bez zpoždění odlétali za oceán. Po dalším takřka 11-ti hodinovém letu jsme byli v New Yorku. Trochu se podívali po Manhattanu a už nám to letělo do Santa Fe. Tento let trval asi necelé 4,5 hodinky. A pak jsme už jen dojeli těch 11 mil naším autem,které jsme nechali u známých v době,kdy jsme nebyli doma. A zase jsme byli u sebe doma,v naší společné domácnosti,v domě po jejích rodičích. A někdo zvoní. Byl to sousedovic kluk Marcus s míčem. A v té chvili jsme poznal,že jsem tam,kde asi už právoplatně patřím. A v té chvíli jsem seznal,že to je nejlepší chvíle požádat Angelu,zdali by nechtěla jít se mnou před oltář. A souhlasila...Ale ať už nás nebo mé přátelé v Evropě čeká cokoliv,nikdy nezapomenu na slova Ella během toho turnaje : "Alway you may be better !"
Komentáře
Přehled komentářů
Jak muzes v 7 vecer odjizdet z prahy a prijet do rudne, kde je letni den, kdyz cesta trva minimalne 4,5 hodiny?
mas tam rozpor
(Rypal hnipal, 22. 4. 2012 19:59)