Osud
Co je to láska ? Stojí za to pro ni bojovat,umírat,trápit se ? Co válek bylo svedeno kvůli lásce od časů,kdy trojský princ Paris unesl ženu krále Meneláa Helenu a začalo řecké dobývání Tróje. A přes příběhy Romea a Julie ze dvou nepřátelskách rodů středověké Verony až po moderní novodobé dějiny se láska dostává do dnešního dne,do tohoto příběhu,do života každého z nás.
Toho dne bylo zrovna nádherné ráno. Slunce vysvitlo poněkud brzy a jeho pálící paprsky se odráželi v hladině potoka a posouvali stříbrný jas dál a dál. Pražící slunce a lesknoucí se voda v potoce nabízeli opravdu nádherný pohled. Na obloze ani mráček,čisté a jasné nebe. Všechno ideální pro další krásný den nabitý zážitky. Kousek od místa,kde potok stéká z mírného svahu a v tekoucí vodě se občas objevují pstruzi a raci je stín. A právě v něm stojí obrys lidské postavy. Já se tak pomalu blížím k té postavě a čím jsem blíž,tím víc se ujišťuji v tom,že je to dívka. Nevidím jí do tváře,nevím kdo to je,ale zvědavost mě láká jít stále blíž a blíž. Už jsem skoro za ní. Šramot mých nohou ve vysoké trávě přiláká její pozornost. Otočí se na mě. V té chvíli jakobych snad zůstal stát opařený vařící vodou nebo zasažený bleskem z čistého nebe. Je překrásná. Má hnědé vlasy ,které ji sahají až za lopatky,úzkou ale krásně vytvarovanou figuru,milou a dětsky krásnou tvářičku. Na ní malinký nosánek a krásné,hluboké a upřímné oči,které člověka upoutají na první pohled. Stojím tam jako přibytý a prohlížím si tu krásu. A v duchu si opakuju : "To snad musí bejt osud. Tohle je snad anděl" a za nic na světě se mi nechce pryč. Nedokážu ze sebe vysypat ani hlásku. Tak jsem zasažen její krásou. Snad mě sám Amor trefil svým šípem. Dívka stojí naprosti a mile se na mě usmívá. Pomalu se mi začínají klepat kolena. Nevím co a jak. Kde začít ? Oslovit ji nebo ne ? Co když právě nato ona čeká a já se k ničemu neodhodlám.
Ještě chvilku tam oba stojíme a díváme se na sebe navzájem. Až to neskutečně kruté ticho poruším a odhodlám se promluvit na ni. "Uhh,hmm,Ahoj" vysoukám ze sebe. "Ahoj" odpoví dívka a mile se usměje. Připadám si jako v sedmém nebi. Ten krásný úsměv a jenom pro mě,to snad musí být sen. "Já jsem Jirka" představuju se jí. "Já jsem Veronika" povídá slečna. No je prostě úžasná. Nějak cítím,že ze mě opadává nervozita a postupem času se k ní víc a víc přibližuju až si vidíme do očí. Navrhnu jí,jestli by nešla kousek dál na palouček a nesedla si se mnou. K mému nadšení příjímá a tak společně odcházíme od potoka na nedalekou paseku. Sedneme si do trávy a stále se na sebe usmíváme. Cítím se opravdu báječně a doufám,že ona se mnou stejně tak. Potom se zničehonic dáme do řeči. Bavíme se dlouho a o spoustě věcí. Co děláme,co nás baví,co naopak nemáme rádi atd. Otázek a odpovědí padá opravdu mnoho. Čím víc jich ale padá,tím víc máme k sobě nějak blíž. Zjišťujeme,že jsme si dost podobní a nějak nás to k sobě táhne. Mám pocit,že jsem našel konečně takovou dívku,kterou jsem hledal. Že moje usilí nebylo přeci jen marné. Líbí se jí na mě snad všecko. Taky má ráda basketbal,ráda se vozí autem,no prostě ideál. Navíc je přesně můj typ. Pomalu začínám tušit,že moje srdce už ví,pro koho chce bít.
Je až neuvěřitelné,že se stále máme o čem bavit. Otázka střídá otázku,úsměv střídá úsměv a přesně tak to má být. Konverzace nevázne,je nám spolu dobře a získáváme jistotu a důvěru k sobě navzájem. Jsem si jistý,že jsem potkal dívku svého srdce. Další otázka letí směrem ke mě,ale já cítím,že proud slov je potřeba přerušit. Nakloním se k ní a když nedává pozor,políbím ji. K mému překvapení se ale vůbec nebrání. Hned po prvním polibku přichází druhý,třetí a v té chvíli je nám oběma jasno,že tohle prostě musí být osud. Kvetoucí stromy,letní byliny a lesní obyvatelé jsou svědky naší rozmluvy a našich citů,které plají jako horký oheň. Plamen neskrotné vášně,co nás právě v tom momentu sežehnul na uhel. Ale oba dva se necháváme tím plamenem pálit zcela dobrovolně. Ke žhavým polibkům už jsem přidal i doteky na jejich zádech a po celém těle. Pokládám si ji do trávy a líbáme se. Nejen na rtech,ale všude,kde to jenom trochu jde. Ona se mě dotýká,já se dotýkám jí. Krása,kterou v té chvíli prožívám se nedá popsat. Endorfiny a adrenalin v mé krvi ze mě dělá zuřivou šelmu,tygra který dostal chuť na pořádný lov. Ve svém uchu slyším jen její rozechvělý hlásek : "Ano,ještě...víc,víc" Svírá mě do svých rukou a svoje nehty zarývá do mojí kůže,rozpálené od paprsků letního slunce. Myslím,že ani jeden z nás dvou nemá pochyby o tom,že potkal svou lásku. Svůj osud. Člověka,s nímž chce strávit zbytek svého života. Od líbání,mazlení a doteků dochází až ke žhavému milování na rozpáleném slunci. Oba si to užíváme.
Ležíme vedle sebe,slunce nás oba pomalu škvaří,ale vůbec nám to nevadí. Držíme se za ruce,sem tam se políbíme a je nám spolu nádherně. Připadám si jako nejšťastnější chlap na světě. Nechci tenhle pocit vyměnit za nic na světě. Ale čas ukrajuje svoje minuty a hodiny pekelně rychle a za chvíli už musíme jít. Doprovázím svou múzu kam až to jde. Už stojíme na zastávce autobusu. "Nemám tě hodit. Mám auto doma,kousek odsud" nabízím se jí ve víře,že ještě chvíli tak strávíme spolu. "Ne,to je dobrý,nebudu tě obtěžovat. Stejně musím jet autokarem,víš" usměje se na mě. Přitisknu si ji k sobě a dám ji pusu na čelo. Nechci se s ní loučit a to ne jenom proto,že nesnáším loučení. Už vidím v dáli přijíždějící autobus. Najednou se mi chce brečet. Snažím se sebrat v sobě hrdost muže a opakuju si : "Chlapi nebrečej !" Políbím ji dlouze na rty a upřeně se zadívám do těch krásných očí : "Miluju tě" jsou jediná slova,která chci říct. Autobus už staví na zastávce a řidič otevírá dveře. "Já Tebe taky. Ozvu se ti" slibuje mi a nastupuje. Naše ruce se rozpojí a mě v té chvíli bolestivě píchne v hrudním koši. Je to snad nějaké osudové znamení ? Nevěnuju tomu moc velkou pozornost. Zamávám jí a autobus opouští zastávku. Už není vidět a já odcházím s veselou náladou domů. Najednou mám chuť se pustit do všeho. Samozřejmě první beru míč a vyrážím na hřiště. Všechno mi jde. Pomalu každá střela padne do koše,z čehož mám obrovskou radost. Připadám si jako Kobe Bryant,když hraju proti klukům street. Cítím se plný energie a láska mi dodává sílu. Čekám na její SMS-ku. Jenže ona stále nic.
Už dávno nehraju a sedím na lavičce,zcela sám. A zpráva pořád nikde. Civím na displej svého mobilu a stále nic. Smutný,zlomený a zklamaný odcházím domů. Není mi vůbec do řeči,když si sedám na večerní net. A na něm mě hned upoutá čerstvá zpráva. "Dnes před hodinou havaroval autobus na dálnici D1 ve směru na Prahu,zemřeli dva lidé – řidič a 18-ti letá cestující,4 lidé byli zraněni,z toho jeden těžce" stojí v titulku. Čtu další informace a v tom se zastavím. S nevěřícím pohledem se dívám na fotku oné pasažérky a do očí mi vytrysknou slzy. Chvěju se a opakuju nahlas : "Tohle přece nemůže být pravda" a nehodlám se s tím za každou cenu smířit. Proč byl ke mě osud zase tolik krutý ?
Je ticho,chladno a tma. Na hřbitovní zdi sedím sám,opuštěný a nikdo kolem mě. V ruce držím kytici červených růží. Ruce mám od trnů pořezané,ale bolest mi vůbec nevadí. V srdci mám díru,kterou už nikdy nikdo nezaplní. Opakuju si pro sebe : "Proč ? Proč jsi mě opustila" a dívám se při tom na křížek,který mám na řetízku kolem krku. Pokládám kytici na její hrob a zapalím svíčku v lucerně. Není mi vůbec dobře. Změnil jsem se od té doby. Přátelé nemám,jen sedím doma. Nechodím ven,nechodím se bavit,bolí mě srdce. Basket už nehraju,příběhy a básně už nepíšu. Cizí jazyky už jsem zapomněl a na internet nechodím. Tak moc mě změnila tragédie,co se stala toho osudového dne. Ten den jsem poznal svou lásku,kterou jsem však opět ztratil. Nikdo už ji nevrátí zpět do mé náruče. Zbyl mi po ní jen nekrolog na náhrobku : "Vždy budu patřit jen Tobě. A vždy tě budu všude provázet. Miluji tě" Jedna věc je jistá,ať se stane cokoliv,tahle slova už nikdy nezapomenu.