Příběh
Prší. Mohutné kapky děště padají z nebe a tříští se o zem. Oblohu pokrývají husté,černé mračna,jenž naznačují,že se nemůže chystat nic dobrého. Jak by také mohlo. Počasí za tohoto dne jakoby přesně popisovalo jeho náladu. Před chvílí bylo ještě jasno,na obloze duha a svítilo slunce,venku byla spousta lidí. A během malé chviličku se to zcela změnilo. Sedí ve svém pokoji,kde je temno. Má spuštěné žaluzie a zarytě hledí z okna na blýskající se nebe a naslouchá zvuku burácejícího hromu. Ani se nehne,nemluví. Při bližším pohledu člověk zjistí,že se mu v očích lesknou slzy. Chvíli to vypadá,že snad ani nežije a nevnímá. Proč ? Napadne většinu lidí v tomto okamžiku. Co se mu mohlo přihodit. Tak rád se smál,všude rozdával úsměvy,radost,ochotu. Každému nabídnul pomoc,všichni ho měli rádi. Byl tím typem člověka,o kterého nikdo nechtěl přijít. Byl ? Ano,byl,ale něco se změnilo a už není. Už čtyři dny nevyšel ze svého pokoje. Nejí,nepije. Přátelé o něj začínají mít obavy. Jenže on to neví a v tuto chvíli je mu to nejspíš jedno. Přesně před čtyřmi dny se mu změnil život. Osud byl opět krutý na toho,kdo si to zaslouží ze všech nejméně. Jeho rodiče a bratr zahynuli při dopravní nehodě. Vraceli se pozdě večer domů a na půli cesty do nich narazil opilý řidič kamionu. Jeho otec ještě bojoval v nemocnici o život,ale nakonec prohrál. Během několika minut zůstal úplně sám. Byl sám v domě,kde ještě nedávno jedl a spal se všemi. Po pěti dnech se konečně odhodlal vyjít ven z domu. Potřeboval utěšit,potřeboval oporu při situaci v jaké byl. Bolest,žal a smutek v jeho srdci se jen těžko dal slovy popsat. Vzal na procházku svého psa a šel. Po cestě to vypadalo,že snad ani neví kudy jde. Odevzdaně držel vodítko a kouřil při tom cigaretu. Díval se do země a pomalu se vzdaloval od domu. Měl namířeno na pole. Ale chtěl jít přes hřiště. Neměl sice náladu ani pomyšlení na sport,ale v koutku duše tajně doufal,že by tam mohla být dívka,kterou tajně miloval. Celou dobu,co ji znal. Těšil se na její úsměv,na ty překrásné černé vlasy,a hluboké oči,ve kterých se by se člověk utopil. Věřil tomu,že ona bude ta jediná,která mu může pomoci zapomenout na to trápení,které si nyní prožíval. Když dorazil na hřiště,nebyla tam. Jeho obličej ještě zesmutnil. Něco nesrozumitelného si zabručel pod vousy,které zdobily jeho tvář a posunul si kšiltovku dolů,tak aby mu nebylo vidět do tváře a do očí. Podíval se na hodinky a pomalým,rozvážným krokem odcházel vstříc lánům pole i se svým psem. Přestože to na sobě nenechával znát a snažil se neprojevit emoce,bylo na něm zřetelně vidět,že je zklamaný a na srdci se mu ještě trochu přitížilo. Bolelo ho to. Dívka byla jediná osoba na kterou byl zvědavý,se kterou toužil být a mluvit. Za pár vteřin zmizel z dohledu. Uběhla hodina,dvě,tři a on se stále nevracel. Byl stále pryč a ti,kteří ho viděli odcházet už se pomalu obávali toho nejhoršího. On mezitím seděl na plotě a hladil svého psa,který se ho snažil rozveselit. Ale nedařilo se mu to. Myslel na svou dívku,na lásku,na její krásné tělo,na ten úsměv,co ho každou noc vítal v jeho snech,na ten sametově hebký hlásek,který zněl jako když po ránu zpívá slavík. Sklonil hlavu a na zem dopadaly kapky jeho slz. Potichoučku si pro sebe špitnul : "Miluji Tě !" a seskočil z plotu. Uvázal psovi vodítko a během se spolu s ním vydal k domu,kde byl už pět dnů tak šíleně sám. Pole už se chýlilo ke konci a on pomalu viděl zase na hřiště. A v tom prudce zastavil a cuknul vodítkem. Kleknul si na kolena a beznadějně schoval hlavu do dlaní. Jeho německý ovčák k němu přišel a začal ho olizovat,aby mu dal najevo svou věrnost. To ale pro něj nebyla žádná útěcha. Jen několik metrů od sebe spatřil dívku,kterou tak hluboce a věrně miloval v obětí jiného muže. Objímali se,smáli se na sebe a bylo vidět,že je jim spolu moc dobře. Nepozorovaně se ztěžka zvednul na nohy a zdrcený a bolestí v sobě odešel pryč. Pokoj je opět temný a vzduchem nese se jeho křik. Na nebi je opět svítí představení a husté kapky deště dopadají na zem. On tam sedí a přemýšlí,co má udělat. Proč se tohle všechno muselo stát zrovna jemu. Přátelé se neozývají,asi na něj zapomněli. A jeho dívka má jiného a to je pro něj to nejhorší,co se mu mohlo přihodit. Zcela se nachává ovládnout emocemi a vyběhne ven do bouřky. Ani nezamyká dům,nic neřeší. Nasedne do svého auta a zapálí si cigaretu. Pustí si nahlas rádio a odjíždí pryč. Během cesty mu v hlavě proudí myšlenky a vzpomínky na to,co v posledním období musel prožít. Všechno se to mísí s hlasitou hudbou,která zní v autě. Plynový pedál už má skoro na podlaze. Sleduje stoupající ručičku rychloměru a s úlevou pozoruje poslední metry cesty před sebou. Vjíždí do místa,známého díky ostrým zatáčkám. Poté zcela bezmyšlenkovitě při vysoké rychlosti pouští z ruky volant. Bum ! Šílená rána se ozývá do deštivého podvečera. Houfy lidí,kteří to zaslechli se sbíhají k místu tragédie. Hasiči vyprošťují mladého řidiče z vozidla. Žije,ale je na tom špatně. Převážejí ho do nemocnice,ale on nechce bojovat. Byl rozhodnutý a udělal to,co pokládal za nutné. Následující den v novinách : "Mladý muž ve věku 23 let nezvládnul řízení a naboural se v zatáčce. Po převozu do nemocnice v noci zemřel." Dívka si čte noviny,nemůže věřit,chce být sama a v očích má potoky slz. Je zoufalá. Smuteční chorály znějí kaplí a nádvořím hřbitova. Rakev s mladým mužem je v zemi a na ní stovky květin. Mnoho lidí vzdává mu svůj poslední hold. Dívka stojí bokem,celá v černém,nemá sílu jít blíž. Když všichni odejdou,dává chlapci na rakev ohromnou kytici bílých růží a upřeně hledí před sebe. Potom se hroutí a steskem padá k zemi. Pravdou je,že chlapec se už nikdy nedozví,že dívka milovala jeho,tak jako on miloval hluboce ji a že ten druhý muž,co se objímal s dívkou byl její bratr,kterého neviděla dva roky. Přijel za ní,aby mu představila svou lásku,aby byla konečně šťastná. Jenže chlapec je viděl spolu a jeho už tak křehké srdce to neuneslo. Láska bývá bolestivá a krutá. Dnes je tomu již 11 let,co chlapec zemřel a jeho náhrobek stále zdobí jasně zlatý,lesknoucí se epitaf : "Vždy jsem tě miloval. Kdekoliv budeš a budeš se cítít sama,otoč se a já tam budu s Tebou"